contact us

Use the form on the right to contact us.

You can edit the text in this area, and change where the contact form on the right submits to, by entering edit mode using the modes on the bottom right.

Dušní 3
Prague, 110 00
Czech Republic

+420 234 095 870

DUSNI3 is a concept store in Prague. We present a unique selection of top designer pieces to fit your life-style.

Do you like our store? Rate us on TripAdvisor.

Blog

Vánoční dobročinný bazar 25.-27.11.2016

DUSNI3

Dobročinný bazar na podporu „MADE BY" Nadace Terezy Maxové dětem

Umíte si představit své Vánoce bez rodiny? Bez zázemí a bez podpory svého partnera? Raději si to ani nepředstavujte a přijďte do Dušní 3 koupit svým blízkým nebo sobě dárek, a podpořit tak zároveň projekt „MADE BY“ Nadace Terezy Maxové dětem.

Kdy: 25. – 27. listopadu 2016

Pá, So: 10:00 – 19:00 / Ne: 11:00 – 18:00

Kde: Dušní 3, Praha 1

Proč: Protože chceme pomáhat ženám bez rodinného zázemí
a nabídnout až 90% slevy milovnicím originální módy


Svůj dobročinný bazar otevře multibrandový butik DUŠNÍ 3 právě v pátek 25. listopadu v 10 hodin. Pro zákaznice si připravil podzimní a zimní kolekce oblečení, bot, kabelek i šperků značek z celého světa za speciální ceny. Slevy se vyšplhají až na 90 %. Máte-li svou oblíbenou návrhářku nebo návrháře a během roku jsou pro vás nedostupní, přijďte, naše ceny vás potěší.

Návštěvníci Vánočního bazaru budou moci vybírat ze zboží značek Diane von Furstenberg, Marc Jacobs, Vivienne Westwood, Joseph, Roque by Ilaria Nistri, Allude, by Malene Birger a dalších téměř třech desítek značek.

Budou k dispozici také ručně vyráběné dárky od žen z azylových domů i nápadité předměty z kolekce Teribear, jež je dalším projektem Nadace Terezy Maxové dětem.

Píše se rok 1996 a Tereza Maxová vstupuje do kojeneckého ústavu v Praze – Krči.

 „Proč musí některé děti již brzy po narození trpět za nezodpovědnost dospělých? Proč právě ony musí místo rodiny vyrůstat v ústavním zařízení? Jak jim nejlépe a nejefektivněji pomoci? Tyto otázky mě pronásledovaly od prvního dne, kdy jsem vstoupila do kojeneckého ústavu, a dodnes na ně stále hledám odpověď. Již tehdy jsem cítila, že mám tu možnost vnést pozitivní změnu do životů těch, kteří se dennodenně bijí o ty nejdůležitější věci v životě – o lásku a své místo na zemi,” popisuje své pocity Tereza Maxová.

Dnes je to již neuvěřitelných 20 let od založení nadace, která si už od počátku dala za cíl pomáhat dětem, jež jsou odkázány na pomoc dospělých. Svou činnost nadace postupem doby rozšířila také na prevenci nechtěného odebírání dětí z původní biologické rodiny, pomoc sociálně slabým těhotným ženám, zneužívaným dětem, pěstounským a adoptivním rodinám či ženám v azylových domech. Ať už je to finanční podpora, vzdělávací a sociální projekty či spolupráce přímo s azylovými domy, vždy je pomoc cílená a konkrétní.

„Zase tady není nic k žrádlu! Copak nemůžeš ani nakoupit!!!?,“ zahulákal.  Strhla se mezi námi hádka a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi zfackovaná a můj Honza do mě kopal,“ popisuje paní Eva a dívá se přitom na své dvě dcery, které si hrají na zahradě azylového domu.

Celý Evin příběh si můžete přečíst v příloze.

O projektu MADE BY:

Projekt „MADE BY“ Nadace Terezy Maxové dětem se soustředí na pomoc ženám, které se se svými dětmi ocitly v azylových domech. Může se jednat o svobodné matky, které si kvůli své finanční situaci nemohou zajistit bydlení či oběti domácího násilí. Podporou matek tak zároveň projekt preventivně brání odebrání dětí a jejich umístění do dětských domovů. Pomocí programu rozvíjení finanční gramotnosti a drobné rukodělné výroby se snaží lidem v tíživé životní situaci vrátit naději na vlastní domov a návrat do běžného života.

Jsme rádi, že také concept store DUŠNÍ 3 patří do „rodiny“ Nadace Terezy Maxové dětem, a finanční výtěžky z dobročinného bazaru v DUŠNÍ 3 věnujeme právě na podporu projektu „MADE BY“. Dosavadní celková částka věnovaná na projekt „MADE BY“ je 145 069 Kč.

Těmito dny začínají adventní týdny, a je tak symbolické podpořit ženy právě v době, kdy většina z nás může svou energii získávat z přítomnosti nejbližší rodiny. Navíc – jestli pomoc dodává krásu, tak jako věčně usměvavé Tereze Maxové, už není o čem přemýšlet. 

Příběh paní Evy

„Už nikdy bych se nenechala takhle ponižovat,“ říká dvojnásobná maminka a dívá se přitom na své dvě dcery, které si hrají na zahradě azylového domu. „Bylo to něco strašného, dnes Vám vůbec nedokážu vysvětlit, kde jsem v sobě po tom všem našla odvahu odejít. Byla jsem tak zničená, psychicky i fyzicky, že snad jen pud sebezáchovy a pocit zodpovědnosti za děti mi pomohl utéct,“ pokračuje.

„Zpočátku to byla velká romantika. Honzu jsem považovala za ideálního partnera – byl na mě milý a dokázal si na mě udělat čas. A to bylo pro mě nejdůležitější. Časem se nám narodily dvě krásné holčičky. Stala jsem se dvojnásobnou matkou, která měla vše, co ke svému životu potřebuje – domov a rodinu.  Bohužel nám ale po nějaké době začaly dělat vážné starosti peníze, kterých se nějak přestalo dostávat. Honza sice vydělával, ale na domácnost přispíval míň a míň. Také jsem čím dál častěji byla po večerech doma sama s dětmi. Honza přicházíval až tak kolem jedenácté, někdy i později.

Začala jsem se cítit celkově velmi mizerně. Nejenže jsem neustále řešila nedostatek peněz a cítila se s dětmi osamělá, ale přibyly i hádky s Honzou kvůli mé rodině. Tvrdil, že se se mnou stýkají jen kvůli tomu, že se jim občas snažím finančně pomoci. Je pravda, že mí rodiče na tom nebyli finančně zrovna nejlíp a opravdu jsem jim vypomáhala, jak to šlo. Ale netušila jsem, že by to mohlo být až tak, jak říkal. Hádali jsme se a hádali a nakonec jsem uvěřila tomu, co říkal. Přece by mi nelhal, proč by to dělal?

Jednou večer jsem dala holky spát a šla se dívat na televizi. Bylo už nějak nad ránem a pořád se mi nechtělo do postele. Měla jsem špatnou náladu a přemýšlela jsem, co bude dál. Holky rostly a každé tričko, které jim začínalo být malé, pro mě znamenalo úzkost z toho, že budu muset koupit nové, na které jsem neměla peníze. Honza už v domácnosti vůbec nefungoval a začínala jsem si pokládat otázku, jestli nás má ještě vůbec rád. Vtom zarachotily klíče v zámku a domů se vrátil Honza. Že se malinko motal, na to jsem už byla docela zvyklá. Tentokrát ale hned za dveřmi upadl a těžko a hlučně vstával. Vyběhla jsem za ním a naštvaně jsem mu řekla, ať je zticha, že děti už spí. Jako odpověď mi přišlo akorát několik sprostých nadávek a hlasité skučení při neobratném vstávání. V tu chvíli jsem najednou vypěnila. Všechno, co mě trápilo, se vydralo na povrch a já tu stála s hromadou starostí naproti tomu opilci, který se vrátil do našeho bytu a se špinavýma botama se potácel do kuchyně najít něco k jídlu v poloprázdné lednici. „Zase tady není nic k žrádlu! Copak nemůžeš ani nakoupit!!!?“ zahulákal a já na to odpověděla, že těžko se dá něco nakoupit, když mi ráno z peněženky vzal poslední peníze, které jsem na tento měsíc měla.  Strhla se mezi námi hádka a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi zfackovaná a můj Honza do mě kopal.

Od té doby už nikdy nebylo nic tak, jako předtím. Začala jsem Honzu nenávidět a pokaždé, když jsem se pokusila ozvat, ohradit se proti jeho řečem, uhodil mě. Raději jsem tedy nic neříkala a chodila spát brzy, abychom se nepotkali. Přemýšlela jsem, na koho se obrátit. Kamarádky jsem neměla a s rodinou jsem nemluvila. Doufala jsem, že to nějak zvládnu sama, ale netušila jsem jak. Zkusila jsem poprosit o pomoc jednu svou známou. Domluvily jsme se, že bych u ní mohla i s dětmi přespávat, dokud nenajdu cestu, jak si zajistit bydlení jinak. Sbalila jsem věci a přijela k ní. Jakmile ale Honza zjistil, že jsme s holkama utekly, začal nás hledat a netrvalo dlouho, než zjistil, kde jsme. Celý rozzuřený tehdy vtrhl k mé známé do bytu a snažil se nás odtáhnout zpátky domů, kam jsme podle něj patřily. Snažila jsem se bránit, ale výsledkem bylo pouze to, že mě vláčel po schodech ke vchodovým dveřím a zlomil mi u toho klíční kost. V nemocnici jsem potom tvrdila, že jsem z těch schodů spadla, abych jim nemusela nic vysvětlovat. Když jsem se probrala z toho nejhoršího šoku, ve kterém jsem tak trochu po téhle události byla, přišel za mnou Honza do ložnice, kde jsem ležela celá bolavá v posteli, a oznámil mi, že jestli ještě jednou zkusím takhle utéct, ublíží už nejenom mě, ale i našim dětem. V jeho tváři bylo napsáno, že to myslí naprosto vážně, a já na to nedokázala nic říct. Jakmile odešel z místnosti a dveře se zaklaply, začala jsem zoufale brečet a věděla jsem, že musíme spolu s dětmi utéct tak rychle, jakmile to půjde.

Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a i s dětmi zašla na městský úřad, kde jsem všechno otevřeně přiznala. Sociální pracovnice tehdy nabídla možnost odejít do azylového domu, policie zasáhla a Honza je dnes ve vazbě a čeká na rozsudek. Možná se divíte, proč jsem si vlastně nechala tak ubližovat. Kromě toho, že jsem se nechtěla vzdát naděje, že se nakonec stejně všechno spraví a bude to zase fajn, to byl i nedostatek peněz. Kdybych měla lepší finanční možnosti, pravděpodobně bych se sbalila a utekla daleko dřív. Takhle mě ale v tom vězení držel i pocit, že prostě nemám kam jít.“

Přijďte na vánoční dobročinný bazar 25.-27.11.2016. Těšíme se na vás!